Poslední dobou stále častěji zjišťuji, že návštěvníci zoologických zahrad a zookoutků špatně snášejí pohled na stará zvířata. Co není mladé, pružné, lesklé a dokonalé, je ihned automaticky pokládáno za "případ" k řešení. A tak následují stížnosti státním orgánům a médiím, pomluvy mezi známými a na internetu, kritika všeho druhu. Majitel zoo je vyzýván, aby s tím "něco udělal", nejlépe zvířata omladil nebo někam zavřel - jen aby neurážela jemnocit některých návštěvníků. Proč? Nejsme na stáří zvyklí. Lidé se omlazují různými procedurami, i veterinární medicína pomáhá našim miláčkům nejrůznějšími přípravky, výživovými doplňky, ale i laserovými operacemi, umělými klouby a jinými vymoženostmi. Starého psa lze, při dostatku financí, doslova "repasovat". Tak proč je v zoo stará opice, starý tygr, zebra či kondor?Divoká zvířata v přírodě, s výjimkou některých druhů plazů (krokodýli, želvy, velcí hadi), možná žab a některých ryb, stará příliš nebývají. Býložravci a malí ptáci a savci jsou uloveni predátorem ihned, jak začnou ztrácet mrštnost, opatrnost a rychlost. Sloni zemřou hlady poté, co si obrousí poslední pár stoliček a nemají tedy čím žvýkat. Šelmy a dravci hynou ve vyšším věku, když ztratí loveckou zdatnost. Opice nepřežijí zhoršenou hybnost kloubů. Atd., atd. V zajetí je to ale jiné. Staré zvíře má zajištěnou vhodnou potravu, často mletou či jinak změkčenou, dostává vitamíny a další doplňky podle svého stavu, je mu poskytnuta veterinární péče a je chráněno před predátory a nepřízní počasí. Pokud to ale jde, je co nejdéle ponecháno ve své skupině (to se týká třeba opic, psovitých šelem, kopytníků či většiny ptáků a ryb) a ve své ubikaci. Stejně jako starý pes chce být u své rodiny a třeba ji už jen z pohodlného místa pozorovat, i starý vlk, makak či bizon chce do poslední chvíle pobývat na dosah od svých druhů ve skupině. Musí už uhýbat mladším a silnějším, ale přesto by oddělení pro něj představovalo zbytečný stres a někdy i brzký úhyn. Jedině tehdy, když je staré zvíře skutečně napadáno zbytkem skupiny, je mu odepřen přístup k potravě a úkrytu či mezi ostatními viditelně strádá, chovatel je oddělí. Vždy ale tak, aby s ostatními zůstalo alespoň v optickém a hlasovém kontaktu.Staré zvíře obvykle není krásné. Může být hubené, protože mu už zažívání tak neslouží, nemá někdy chuť k jídlu či ho zlobí ledviny. Může mít špatnou a řídkou srst, která stářím slábne podobně, jako vlasy u nás. Může špatně línat, takže ho "zdobí" pláty neuvolněné staré srsti. Nelze ho ale jen tak odchytit a vykartáčovat - není to pes domácí. Jakákoli manipulace pro něj představuje velký stres, který může vést i k úhynu na selhání srdce či šok. O uspávání narkotikem nemluvě - játra stařečků odbourávají jakoukoli chemii pomalu a zátěž je pro jejich organismus v tomto případě naprosto neúměrná výsledku. Zvíře se může i hůř pohybovat, kulhat, když vstane, neobratně šplhat, ptáci se mohou vyhýbat letu. Artróza kloubů je trápí stejně jako nás a ne vždy lze podávat léky proti bolesti. Staří ptáci mohou mít matné barvy a peří bez lesku. Oči stařečků mohou být bělavé kvůli šedému zákalu. Je toho víc, co trápí staré. Přesto není důvod tato zvířata schovávat či dokonce předčasně usmrcovat. Stáří k životu patří a je dobré na to nezapomínat. Takže až v zoo uvidíte v rohu výběhu postávat trochu hubenou a rozježenou antilopu, zeptejte se na ni. Možná se dozvíte, že je to zasloužilá prababička, která se vyhřívá na pozdním sluníčku a krátí si chvíli sledováním her svých pravnoučat. Že ji mají všichni rádi a právě proto jí dopřávají možnost dožít ve známém prostředí, kterému důvěřuje. Opravdu - nejprve se ptejte, bez předsudků a předčasných závěrů. Než začnete bombardovat stížnostmi jeden úřad za druhým, zamyslete se. Mohli byste nechtěně ukřivdit a ublížit.