Záchranná stanice, kterou provozuje naše 11/28 ZO ČSOP, vznikla jako soukromý útulek pro trvale handicapované živočichy z jiných zařízení v květnu 1983. Přijala jsem tehdy první káni lesní, které neznámý lump ostříhal všechna dlouhá pera v křídlech. Nikdy jí zcela nedorostla, protože rostoucí pera potřebují mít oporu v těch sousedních, jinak se zlámou. Samice Dianka u nás na zahradě žila 3 roky, pak ji zabil toulavý pes.
Zpočátku jsem sídlila i se zvířaty v Unhošti. V roce 1986 jsme se s manželem přesunuli na chatu v Sejcké Lhotě na okrese Příbram. Tehdy se mi dostal do ruky mladý raroh velký, samec z pokusného vypouštění v Praze. Trpěl zánětem volete a po dvou dnech jsem jej předala pražským sokolníkům, kteří vypouštění prováděli.
Na podzim roku 1986 jsme se přestěhovali do Dolních Břežan. Péči o zvířata jsem rozšířila i na jedince dočasně handicapované, mezi nimiž převažovaly mladé poštolky. Spolupracovala jsem s několika zoologickými zahradami. Již od roku 1983 se ZOO Ústí nad Labem, o tři roky později se ZOO Brno a ZOO Hodonín. Z těchto zahrad jsem přebírala zejména ptačí mláďata přinášená návštěvníky - poštolky, puštíky, kalouse, výry, motáky pochopy a další. V roce 1988 jsme s několika spolupracovníky založili základní organizaci Českého svazu ochránců přírody. Důvod byl prostý - získat povolení k odběru kuřecích hlaviček z drůbežích jatek v Praze - Libuši. To tehdy soukromník nesměl. Nicméně doba byla idylická, dotace neexistovaly, zbytečná závist a nevraživost také ne. Snad jen pochopitelná nedorozumění se sousedy, protože domek v Břežanech byl maličký s malou zahrádkou, a stanice se rychle rozrůstala.
Všechna práce nicméně neležela na mně. V Motole naše členka paní Jelínková pečovala ve svém domku zejména o labutě, poštolky a některé jiné ptáky, další členka, paní Blabolilová, sledovala zdraví labutí na Vltavě v oblasti Smíchova a Výtoně a nemocné a zraněné ptáky brala k sobě domů, a paní Škvařilová provozovala doma soukromý kočičí útulek. Auto jsme k dispozici neměli, takže zraněná a nemocná zvířata cestovala v krabicích, kabelách či jen tak v náručí tramvajemi, autobusy a vlaky. Přejezd Prahy s labutí zabalenou do prostěradla v náručí byl pro nás běžnou rutinou.
Po Listopadu se naše činnost rozšířila zejména o kontakty s dalšími zoo a také o práci s exoty. Trvale handicapované jedince dravců, sov a malých šelem (lišek a kun) jsme brali k nám a nabízeli dalším vhodným zájemcům. Nejvíc jich přicházelo ze zoologických zahrad v Ohradě u Hluboké nad Vltavou, Chomutově, Liberci, Brně, Olomouci, Ústí nad Labem a Děčíně a ze záchranných stanic v Bartošovicích, Pavlově, Voticích, Rokycanech a Pátku u Poděbrad. To jsme již sídlili v podnájmu ve Stanici přírodovědců DDM hl. m. Prahy na Smíchově, kde jsme strávili 5 let. Pracovaly u nás i dva dětské kroužky - ochrana přírody a pak pracovní terapie pacientů Dětské psychiatrické kliniky FN Motol.
Trvale jsme zůstat na Smíchově nemohli, takže od podzimu 1996 začal přesun do starého zpustlého sadu v Praze 5 - Jinonicích, který trval téměř rok. Zde jsme strávili osm a půl roku. Nebyla tu zavedená elektřina a voda, takže veškerou práci bylo nutné udělat do setmění a vodu jsme vozili v kanystrech z 500m vzdáleného hřbitova. Zprvu na dvoukoláku, každý den, za každého počasí. Vedla k nám hliněná polní cesta, která se po každém dešti rozblátila do nesjízdnosti. Část vedla hlubokým úvozem, který v zimě občas vítr zavál sněhem. Pak jsme vše potřebné, tedy denně vodu, 2x týdně lodny s krmným maserm a stejně často desetikilové láhve s propan-butanem na topení, tahali po sněhu na sáňkách.
V té době nám procházelo rukama nejvíc exotických zvířat. Šlo vesměs o nadpočetné liché samce či staré jedince ze zoologických zahrad, kteří u nás dožívali, či o zvířata, která jejich majitelé nezvládli. Stanice byla volně přístupná veřejnosti, chodily k nám školy, maminky s kočárky, výpravy seniorů a další. Ze zajímavých chovanců té doby uvádím třeba psa pralesního, dhouly, nosály červené, rysa karakala a ostrovida, kočky divoké, dikobraza srstnatonosého, daňka skvrnitého, lišky korsaky, kolonoka sibiřského, kuny lesní, emu hnědého, výry virginské, puštíka vousatého, orlovce říčního, krkavce bělokrké či primitivní plemeno ovcí - ovce cápové.
Primitivní podmínky stanice postupně odmítali akceptovat zaměstnanci. Proto jsem se vydala v říjnu 2003 za tehdejším primátorem Pavlem Bémem s žádostí, aby naši situaci řešil. To jsme už přijímali k ošetření přes 2000 zvířat za rok. Jednání bylo úspěšné a výsledkem byla nejprve úprava příjezdové cesty včetně zasypání úvozu a pak i zapůjčení tříkubíkové cisterny na vodu. Cestování s kanystry skončilo! Tedy - aspoň od jara do podzimu. V zimě se cisterna používat nesměla - nebyla mrazuvzdorná.
Starý sad byl soukromým pozemkem, který se majitel nakonec rozhodl prodat. Město nám proto zdarma zapůjčilo jiný pozemek, rovněž v Jinonicích, kde sídlíme dosud. Měl být provizoriem na dva roky. Stěhovali jsme se s pomocí magistrátu v roce 2005, ale idyla to nebyla. 98 zvířat pětitýdenní martyrium nepřežilo. Definitivně pryč museli koně a některé šelmy - na novém, ani ne polovičním pozemku pro ně nebylo místo. Později jsme se rozloučili i s naším kozím stádem a spolupráci se zoologickými zahradami jsme de facto ukončili.
Ani nový areál nebyl zasíťovaný. Proto nebyl problém "nachytat" nás v únoru 2007 na nedostatky v zoohygieně a nakládání s odpady. Ovšem nenávistná kampaň proti nám měla hlubší příčiny, které dobře rozkryl J.X.Doležal v článku v prvním dubnovém čísle časopisu Reflex. Lidé, kteří nám z obyčejné závisti připravili peklo na zemi, se mu přiznali na mikrofon...
Voda byla do stanice zavedena na jaře 2007, elektřina o půl roku později. V letech 2006 - 2007 jsme měli smlouvu mandátní s městem a dva miliony na rok na provoz. V roce 2008 už jen 99 000 na měsíc, což skončilo koncem června 2009. Pak už město řešilo financování jinak a jiným subjektům. A po odchodu Pavla Béma z čela Prahy jsme zůstali bez prostředků a pod velkým likvidačním tlakem. Řešili jsme jej pokusem o společný projekt s Lesy Praha, což nakonec nevyšlo. Lesy sice převzaly areál a dnes zde provozují vlastní záchrannou stanici, s námi ale nekomunikují (a to doslova).
Dnes je situace taková, že práci znovu zajišťuji sama. Žiji v areálu v maringotce (nastěhovala jsem se do ní na podzim 1996), pracně sbírám drobné dary na provoz. Ve stanici dožívá pár desítek trvale handicapovaných ptáků, hlavní díl práce jsou exoti. Zvířat je celkem asi 300. Čtyři roky se snažím získat náhradní objekt v Praze, čtyři roky bez úspěchu. Až do teď. Sitauace se změnila, konečně a já se začala na podzim roku 2018 stěhovat na pozemek u nádraží Libeň. V průběhu roku 2019 bych měla být kompletně přestěhovaná, začnu přijímat zvířata a Jinonice již budou jen ve vzpomínkách.
Na uplynulé roky zavzpomínala a pro vás zapsala
Věra Aladzasová Přibylová.
Marie Škvařilová (září 1926 - 29.12.2009) byla jednou z nejvýraznějších členek naší ZO ČSOP i předlistopadové ochrany zvířat v Praze. Narodila se v Polsku ve šlechtické rodině, která v roce 1930 emigrovala do Uruguaye. Zde prožila dětství a mládí a jako šestatřicetiletá se provdala za českého obchodníka J.Škvařila, s nímž se v roce 1962 přistěhovala do tehdejšího Československa. Vychovala tři děti a když ovdověla, začala pomáhat zvířatům v nouzi. Já jsem ji poznala v červnu 1987. Bydlela tehdy v Praze 1 na Malé Straně v krásném bytě s velkou terasou. V bytě byla pobočka Pražského spolku ochránců zvířat a útulek pro opuštěné a ztracené kočky. O ty se paní Škvařilová starala velmi obětavě. Neváhala po nocích odchytávat toulavá zvířata a nechávat je kastrovat, navštěvovala domácnosti "milovnic koček", kam přinášela léky a vozila zvířata na ošetření do veterinárních ordinací (tehdy byly v Praze pouhé tři, k tomu Říčany a Český Brod), pomáhala v útulku prof.Matinové a sledovala zdravotní stav labutí na zimovištích u Klárova a u Kampy. Poznaly jsme se díky mladé poštolce, kterou jí někdo přinesl. A nebyla poslední - přijala jsem od ní desítky zraněných holubů, poštolek, kosů a dalších ptáků, pomáhala zachraňovat zraněné labutě na Mánesově mostě a na náplavce pod ním a jako horolezkyně neváhala slaňovat do nepřístupných světlíků starých činžáků pro zapadlé poštolky, kavky či holoubata. Zúčastnila se s námi a s pracovníkem pražského střediska státní ochrany přírody (PÚPPOP, předchůdce dnešní AOPK) jednoho záchranného odchytu motorovými oleji znečištěných labutí na Vltavě, kdy jsme přes dvacet ptáků převáželi na čistší vodu Hostivařské přehrady. Ale nejvíc ji mám v paměti, jak sedí u stolu, na klíně nemocné kotě, a pokouší se vpravit do zaťaté tlamičky lék v kousku játrové paštiky. Mívali jsme v jejím bytě členské schůze. Byť zde žilo vždy nejméně patnáct (ale i 28) koček, vždy tu panoval vzorný pořádek a chyběl typický kočičí zápach.
A ještě jedna vzpomínka - návštěva ZOO Olomouc, kde se tehdy narodila žirafí dvojčátka. Stojíme společně ještě se dvěma kolegy ve stáji v doprovodu zooložky, krky zvrácené nahoru, v pětimetrové výši nad námi se vznáší růžkatá hlava s obrovskýma očima, metr před námi čtyři nohy s kopyty jak dna kbelíků. Okouzlená paní Škvařilová si užívá blízkosti nejvyššího savce světa...
Nevím, kolik zvířat jí prošlo rukama, ale řádově to byly tisíce. Měla pro ně cit, stejně jako pro lidi. Nikdy na ni nezapomenu. Kdo jste ji znali, jistě mi dáte za pravdu.
Věra Aladzasová Přibylová